Virtuální třída nám umožní nacvičit si kvalitnější výuku

Student či studentka učitelství si nasadí VR brýle a ocitne se ve virtuální třídě, kde jsou virtuální žáci, tabule, na kterou se může psát, a tak dále. To vše ovládá oborový didaktik, který rozehrává situace. Všechno se odehrává v bezpečném, opakovatelném prostředí, takže dříve než studenti nastoupí na praxe nebo než začnou učit, mají možnost si učitelskou práci vyzkoušet. Například v zeměpisu si natrénují, jak učit o zeměpisné šířce a délce. Výstup se nahrává, reflektuje a oni se mohou zdokonalovat.

Skvělé je, že fakulta pedagogická získala od TAČR podporu dvou projektů, které detailněji rozvíjejí dva moduly Virtuální třídy – první bude postaven na rozvoji komunikačních dovedností. Protože jestli je pro naše absolventy a absolventky něco noční můra, je to vedení třídních schůzek a komunikace s rodiči nebo komunikace s problémovým žákem či žačkou. Někdo si na mě přijde stěžovat nebo musím rodičům vysvětlit, že jejich dítě neprospívá. Ve Virtuální třídě si budou moci studující tyto komunikační scénáře trénovat. Druhý modul se zaměří na zvládání náročných situací souvisejících se zdravím a první pomocí, konkrétně s epileptickými záchvaty. I to se ve školách děje a pro začínající pedagogy a pedagožky je to velmi stresující faktor.

V rámci podpory od TAČR se počítá s rozšířením na všechny vysoké školy. Již při podávání projektu jsme obdrželi podepsaný Letter of Intent od několika pracovišť připravujících učitele a učitelky. Téma kvalitní přípravy učitelů a učitelek není vázané jen na Západočeskou univerzitu, proto směřujeme k tomu, aby byly jak samotný nástroj, tak i metodika k jeho užívání dostupné opravdu komukoli, kdo si o ně požádá.

Koncept virtuálních exkurzí nechápeme jako náhradu exkurzí klasických. Ale když například chceme učit o ledovcích nebo o tropickém deštném pralese, jež studenti či žáci nikdy neviděli, je lepší je tam vzít na chvíli virtuálně, aby si vytvořili autentickou zkušenost. Okolo tohoto zážitku, první zkušenosti, můžeme stavět dílčí informace a celé mentální sítě, které popisují daný fenomén. Navíc všechny závazné dokumenty v oboru vzdělávání hovoří o podpoře rovného přístupu ke kvalitnímu vzdělávání. Například u kolegů z Ukrajiny je virtuální exkurze jediná možnost, jak se na exkurzi dostat. Stejně tak u studujících s fyzickým či sociálním znevýhodněním. Virtuální exkurze proto chápeme jako nástroj, který inkluzi extrémně podporuje.

Tady můžeme situaci rozdělit do dvou modelů: V prvním modelu si akademici, kteří připravují budoucí učitele a učitelky, vedou většinu předmětů sami a mají nad obsahem předmětů dohled. To znamená, mohou i do těch odborných předmětů implementovat nějaké rysy a charakteristiky, které by potom měl mít dobrý učitel, dobrá učitelka zeměpisu. Ve druhém modelu si akademici, kteří zaštiťují přípravu učitelů a učitelek, učí předmětů poskrovnu a odborné předměty si pracoviště odebírá od odborných kateder. Takzvaně si koupí předmět třeba od člověka, který je expertem na fungování řek v krajině. Každý model má určitě své výhody. Říkám to zde proto, že i v malém českém rybníce je diferencovanost přípravy učitelů a učitelek geografie poměrně velká. To se potom samozřejmě odráží i ve školní praxi.

Pokud budeme mít lépe připravené učitele, rozhodně dojde k tomu, že se nám samotná výuka zeměpisu zlepší. Demotivující může být, že jde o dlouhodobý proces, o obměnu myšlení. Zároveň pro nás může být demotivující, když „ připravíme “ skvěle vybaveného absolventa či absolventku, kteří pak přijdou do praxe a po půl roce či po roce jsou semleti zajetými kolejemi, učitelským sborem nebo vedením školy. V takovém případě nezbývá nic jiného než čekat, nabírat zkušenosti, trochu se v praxi otrkat a postupně si začít prosazovat inovativnější myšlenky.

Můžeme pozorovat pozitivní trend, dochází ke zlepšení. Ale přesto stále na velkém množství škol – ať už základních, nebo středních – zůstává pachuť toho starého faktografického zeměpisu. Naučte se třicet největších řek v Africe, naučte se všechna hlavní města v Asii… Což jsou samozřejmě informace, o nichž žáci a žákyně moc dobře vědí, že jim v životě k ničemu nebudou, a proto je to z velké části nebaví. Tady bych viděl největší slabinu dnešní výuky zeměpisu. Na druhou stranu musíme jasně poukázat na pozitivní změnu. Na mnoha školách se od této geografie již upustilo a na ještě větším množství tento styl výuky geografie slábne.

Článek vyšel v magazínu vysokých škol Universitas.cz. Celý rozhovor k přečtení zde.